Každý okamžik si vybíráme, na co se soustředíme. Co se více soustředit na to, za co člověk může být vděčný? Vůbec to nebolí, ba naopak dává sílu a uzdravuje srdce….

Kdysi jsem zažila, jak jedna žena čekala, až přijede její manžel s malým synem. Auto konečně přijelo, vylezl tatínek a asi sedmi letý synek běžel hned k mamince. Maminka aniž by řekla ahoj nebo cokoliv příjemného, tak hned zaburácela: „Ježíš, neříkala jsem ti, ať mu oblíkneš něco tenkýho!“ a hodila po tatínkovi vyčítavý pohled. Pak ještě prskla na svého rozradostněného syna: „Prosím tě, rozepni si to přeci!“…

Je zajímavé, že z celého množství věcí, které by žena mohla ocenit a být za ně vděčná, sáhla po jediné veci, která se dala oběma vytknout. Místo toho, aby byla šťastná, že manžel i syn dojeli v pořádku, že vidí rozradostněný obličej svého synka, že má spolehlivého manžela, který na čas přijel na smluvené místo, že zrovna krásně k tomu všemu svítí slunce, tak si prostě vybrala to, na co lze negativně poukázat… A přitom ta paní je bezvadná ženská, stejně jako její manžel je bezvadnej chlap a její synek je bezvadnej kluk – jen nechat tuto svoji bezvadnou podstatu promlouvat místo nějakých naučených a nesmyslných negativních hodnocení druhých.

Jen na nás záleží, čemu dáme svou pozornost, jen na nás záleží, jaký život chceme žít.

Jen na nás záleží, jaké pocity si tvoříme a dál předáváme.

Jen na nás záleží, jak se s námi budou cítit druzí a jak se budeme cítit my sami…

S přáním upřených očí na to, za co člověk může být vděčný

Jitka Nesnídalová