Samozřejmě že někdy se na druhého člověka čistou láskou podívat úplně nejde. Ale když se na něj nejde dívat skrze čistou lásku, pak to možná půjde přistupovat k němu s laskavostí, jak řekla moje kamarádka Rita. A když se nejde dívat na druhého ani s laskavostí, pak to může jít s pochopením. Každý si jdeme svým životem podle svého uvážení, každý člověk se potýká se svým „osudem“, každý člověk se zkrátka nachází tam, kde on sám potřebuje. Dívat se na druhé s respektem, že jejich momentální pochopení sama sebe, světa a druhých je takové jaké je a že není naším úkolem cokoliv vysvětlovat či někoho měnit, pak se nám žije lehčeji… Ale mnohdy těžké, že? Naše mysl je naučená hodnotit, je vlastně přímo na hodnocení závislá. A my se NEVĚDOMKY identifikujeme s naším falešným já, které neustále srovnává, hodnotí, soudí… Dívat se na druhé s pochopením je cesta ke svobodě. Dívat se na druhé s pochopením je cesta vnitřní harmonie. A když to nejde ani s pochopením, pak to určitě můžeme zkusit s neutrálním přístupem – nehodnocením. Mít v sobě tzv. stav nula. Srozumitelněji řečeno – prostě nechat být, nechat plavat, neřešit, nehodnotit, neanalyzovat, nevěnovat pozornost, nesoudit a neodsuzovat…. A přestat se tak identifikovat s falešným já, které způsobuje trápení. A najít v sobě pozorovatele, který pozoruje hry mysli. A najít tak v sobě pravé já, které je napojené na sféru bytí, na séru přítomnosti… A osvobodit se od iluze své nevědomé mysli. Co myslíte?:)

Jitka Nesnídalová